O knihách tištěných i elektronických, o kulturních akcích v Praze i na Vysočině a o pozici rodinného nakladatelství na českém trhu si s ředitelkou Svatošova nakladatelství Mgr. Natašou Svatošovou povídal novinář Topí Pigula, šéfredaktor časopisu Travelfocus.

9. října jste oslavila „kulaté“ životní jubileum. Prozradíte, jak proběhly oslavy a co jste si nejvíce ze všeho přála? Oslava narozenin pro mne znamená setkání s rodinou a přáteli. Už jen to, že větší množství lidí si dokáže v současné překotné době udělat čas, pro mne bylo dárkem. A pokud čekáte osvětovou odpověď, přála bych si, aby lidé měli více pokory a slušnosti, nejen vůči sobě, ale i vůči přírodě.

Jste ředitelkou úspěšně fungujícího rodinného nakladatelství. V době, kdy knižní vydavatelé naříkají nad vyšším „knižním“ DPH, to vaše má stále potenciál se spolupodílet na v podstatě prodělečných projektech na Vysočině. V čem tkví tajemství vašeho úspěchu? Nepatřím k lidem, kteří by si stále stěžovali. DPH se mění s každou vládou a rozčilovat se je celkem zbytečná ztráta energie. Co se týká kulturních akcí na Vysočině – s manželem je zde pořádáme již od roku 1990. Energii nám dávají lidé a přátelé. Jsem ráda, že naše akce pro děti i dospělé se těší velké pozornosti. Těší nás, že se nám na Tři Studně podařilo pozvat takové hvězdy jako Květu Fialovou, Radovana Lukavského, Zdenu Nepilovou, Věru Martinovou nebo Jitku Molavcovou.

Jedna z prvních knih, kterou jste vydali, byla sbírka básní Praha očima Jaroslava Seiferta a Ivana Svatoše. Dlouho se dokonce držela v TOP 10 nejprodávanějších knih v Praze. Čím to, že zrovna tahle publikace u vás zazářila?  Jednak ta kniha vyšla po revoluci v době, kdy se zde vydávali hlavně cizí a zakázaní autoři. Projekt jsme vymysleli s knihkupcem Vráťou Ebrem. Chtěli jsme lidem připomenout poezii a knížečka do dlaně měla veliký uspěch, navíc každá stránka byla doprovázena ilustrací Prahy od mého manžela. Tiskárna ale přes všechny sliby knihy v den křtu v Památníku národního písemnictví nedodala,  a my jsme měli k dispozici pouze zhruba dvacet kusů. V sále Boženy Němcové byla plejáda  významných osobností – Jiří Suchý, Zita Kabátová, Jiří Grygar, Radovan Lukavský. Ti všichni projekt podpořili, stejně jako další rok volné pokračování knihy s názvem Víno očima Jaroslava Seiferta a Ivana Svatoše.

Mezinárodní průzkumy potvrzují, že vzdělanost českého národa trvale klesá, na druhou stranu ročně vychází tisíce knižních titulů (v roce 2010 podle Svazu českých knihkupců a nakladatelů mělo v ČR vyjít 17 054 titulů). Není to paradox?  Paradox to utčitě je – záleží na tom, kdo čte a co čte. Např. děti čtou evidentně méně, což může být i jedna z příčin v úvodu zmiňované klesající křivky vzdělanosti. Jarek Nohavica v jednom ze svých fejetonů napsal, že chtěl svému synovi přečíst kus z Melvillovy Bílé velryby. Jenže mladou generaci nebaví desítky stránek věnované popisu bílé velryby – dnes ví každý, jak vypadá. Je na fotkách, na YouTube. Na druhou stranu máte projekty jako Harry Potter, kterým navzdory opovržení ze strany kritiků nemůžeme upřít jednu věc: vrátily knihy pod dětské polštáře i do školních lavic. Čte se a to je lepší, než kdyby se nečetlo vůbec. Věřím, že se ke čtení všichni jednou zase vrátí – podobně jako se dnes spousta lidí vrací k přírodním materiálům. Možná je to utopie, ale já to tak cítím.

Kolik titulů ročně vaše nakladatelství vydá? Naše firma je opravdu rodinná a knihy vydáváme spíše nepravidelně. Navíc se snažíme z nich nedělat spotřební zboží – v našem portfoliu nenajdete žádné paperbacky nebo lepené vazby. Naše knihy jsou vždy bohatě ilustrované a vytištěné na křídě. Je to velká investice a chvíli trvá, než se peníze otočí. Na druhou stranu náš těší, že si lidé tyto produkty oblíbili – např. z edice Putování Francií je zcela vyprodána Provence.

V metru či vlaku vídávám stále více elektronických čteček. Sám nejsem jejich zastáncem (papírové knížce nikdy nedojdou baterky) – nicméně, reagovalo vaše nakladatelství na tento typ technického pokroku? Je e-kniha směr jemuž dáváte budoucnost? Na rozdíl od vás jsem jejich zastáncem –  myslím, že se ušetří nejen hodně peněz, ale také hodně papíru a stromů. Vidím v tom velké ulehčení pro studenty. V Paříži je tablet téměř samozřejmou součástí výbavy mladých lidí. Leckteré učebnice vydavané na papíře jsou předražené,  v knihovně na jejich půjčení čekáte měsíce – teď si je stačí „natáhnout“ do iPadu.  Na druhé straně věřím tomu, že klasická kniha zůstane - mladí tvůrci přichází s knihami typograficky dokonale propracovanými, jejichž realizaci tablety nevyřeší.

Dodnes organizujete klubové pořady navazující na tradici kulturních akcí konaných kdysi v kavárně Milena na Staroměstském náměstí či v Salmovské literární kavárně.  Tyto aktivity se částečně přelily na Vysočinu, kde v lokalitě Tři Studně pořádáte široké spektrum kulturních akcí. Je rozdíl mezi publikem na „Vysočině“ a v „Praze“?  Nevidím zásadní rozdíl mezi publikem na Vysočině a v Praze. Je to marketingově řečeno jedna cílová skupina – lidé mající rádi  umění, kulturu nebo cestování. Setkání s významnými lidmi v kultuře obohacuje nejen diváky, ale i nás samotné. Měli jsme tu čest opakovaně na našich akcích přivítat osobnosti jako Stella Zázvorková, Dana Zátopková nebo kytarista Štěpán Rak. A protože  nejlepší radost je sdílená radost, pořádáme tyto akce někdy pro širší, někdy pro uzavřenější společnost.

 Jeden z titulků uvedený na vašem webu hrdě hlásá, že „Svatošovo nakladatelství podpořilo Afriku.“ Jde jen o klasický pozornost svádějící titulek nebo z festivalu Doteky Afriky skutečně putovala nějaká reálná pomoc? Nemyslím, že by šlo o zavádějící titulek – pomáhat Africe nemusíte vždy jen finančně, ale také třeba tím, že budete upozorňovat na její jednostranně prezentovaný negativní obraz v médiích. Festival Doteky Afriky ukázal umění a Afriku v lepším světle a ne jako kontinent hrůzy a válek. Pokud mohu mluvit za nakladatelství – zasponzorovali jsme např. projekt Markéty Kutilové, která na východě DR Kongo vystavěla dětský sirotčinec. V Keni také platíme školné 8leté holčičce Letrice.